Ach, děti, myslím, že jsem zamilovaná.

Ale ne, určitě jsem zamilovaná.

Nevěřila bych, že někdy ještě něco takového přijde. A rozhodně ne tak náhodně a nečekaně.

S mou dcerou vychází skvěle, myslím, že si ho oblíbila a je na něm vidět, že má děti rád. Není divu, když už taky jedno malé má. Zatím to vypadá na dokonalý vztah, dokonalého muže a dokonalý život v budoucnu. Jak to nakonec dopadne, to uvidíme později, ale doufám, že to dopadne dobře.

Tak proto se neozývám.

Nemám čas na blog, nemám čas na nic :D.

Myslím, že jsem tohle nikdy nezažila. Myslela jsem si, že už jsem jednou někoho milovala a udělala bych pro něj všechno, ale vypadá to spíš tak, že se to stane až teď.

Zatím je to opravdu čerstvá novinka, nemůžu předem vědět, jak to dopadne, ale už nejsem tak naivně hloupá a zjišťovala jsem si o něm informace. Naštěstí máme spoustu společných přátel, tak to nebyl problém a v době fb a jiných sociálních sítí není problém zjistit cokoliv o komukoliv. Tak jsem o něm vlastně nezjistila nic, co by mě odradilo. Děsí mě to. Všichni mě ujišťují, že opravdu žádný strašák nevyleze, ale i tak jsem dost obezřetná a docela se bojím do toho jít po hlavě, ale je to sakra těžké.

Je to krátká doba a my jsme došli až moc daleko, i to mě děsí. Moc ráda bych ten vztah udržela co nejdéle, nejlépe napořád a navždycky. Jen je to zatím moc rychlé a moc impulzivní.

Dost to tady flákám. Ani nevím, čím to je. Dneska je mi třiadvacet, za dva dny dceři dva roky. A já jsem si začala nějak celý dosavadní život sumírovat. Myslím, že každoročně dělám nějaké "shrnutí", tak, jako to lidi obvykle dělají na konci roku, já 28.dubna.

A nevím.

Poslední dny se necítím nejlépe. Na to, že je venku už skoro léto, tedy, dneska skutečně léto, se tak vůbec necítím. Zase mám pocit, že je to všechno na nic. Je to těžké. Na všechno se vykašlu a pak se divím, že je všechno na nic. Nic se mi nedaří.

Rozhodla jsem se udělat ve svém životě razantní změnu. Zhubnout aspoň 20 kg, i když dost pochybuju o tom, že to vůbec na mě někdo pozná. První týden to byla paráda, měla jsem dobrou náladu, všechno šlo parádně, na rotopedu mě to bavilo. Ale, pak začalo teplo a sezení venku. A denně pár piv. A zase na všechno kašlu.

Po dnešním odpoledni jsem zhodnotila, že ani jako máma za nic nestojím. Dcera má dva roky a neumí chodit na nočník, dokonce se už skoro naučila si plínku i sama dát. Na nočníku sedí, ale nevyplodí ani kapku. Čeká, až bude mít zase plínku. A dudlík? Škoda mluvit. To je horor. A žádné "nééééní" nebo "šel papa" a "Íša spapala" nefunguje. Prostě nic. A ano, ani já s tím nic nedělám. Nevím co. Zkoušela jsem to tolikrát a tolika způsoby, že mě to už unavuje. Rezignovala jsem.

Toť vše. U mě nikdy žádné novinky nejsou.

Ještě pořád mi jednou za čas sedne na rameno ten hnusný skřet a šeptá mi do ucha: "Nejsi k ničemu. Nic jsi nedokázala a nikdy nic nedokážeš. Jsi zbytečná." A škodolibě přitom houpe na mém rameni nohama a kope mě do klíční kosti. Ne vždycky mám sílu se ho zbavit. Má fakt výdrž. A to pak šeptá i celé dny nebo týdny. A ani na blog mě nepustí. Ale někdy usne a já se tady ukážu. Už mě obtěžuje zase hodně dlouho.

Je přede mnou poslední "dovolenkové" léto. To loňské uteklo moc rychle a ani jsem si ho pořádně neužila. Skoro celé jsem ho probojovala a probrečela. Letošní si chci užít líp a naplno.

Deptají mě reportáže v televizi a články v časopisech o matkách, které jsou úspěšné a když byly na mateřské, vymyslely nějaký zázrak, který ostatním něco usnadnil, nebo vydělaly balík na vtipných bodýčkách pro mimina. Nebo si otevřely svůj vlastní obchod, učily něco ostatní matky... Po fb teď chodí video s písničkou dvou matek o kojení. Je to vtipné, není to hloupé, ale hlavně je to nápad. A já furt nic. Ani tu knihu nejsem schopná psát dál. A tak je to pořád. Něco začnu a už nedokončím. Stejně tak to cvičení, které jsem si slibovala. Tak teda asi fakt na nic.

Všechno je na nic.

A pak mám jednu kamarádku šťouralku. Čerstvě rozvedená, s dcerou sama, stejně jako já. Ne že by přišla na nějaké závratné novinky, kterýma do mě šťourá, právě naopak. Jsou to věci, které moc dobře vím, jen na ně nechci moc často myslet. A s mým svěřováním se, to taky není moc slavné. Dneska do mě tak pošťourala, že se nemůžu složit zase zpátky.

A další a další jestli. Nevím, jak to dělá, jestli mi vidí do hlavy, ale vždycky dokáže přesně vystihnout moment a věc, o které se nechci bavit. Byla bych raději, kdybychom jen tak seděly tiše na gauči a pozorovaly holky, jak si hrají. Ne, že bych s ní nebyla ráda, z mých kamarádek jí mám skoro nejradši, docela dost jí věřím, dokážu se jí i svěřit. Ale ty rýpačky mi nejen že sráží sebevědomí, ale i mrzí. Vím, že to nemyslí špatně. Jen si to možná od ní jen tak beru. Navíc je z mých kamarádek nejstarší. Ode mě je o 12 roků.

Proč tedy nic neumím? Všechno jenom tak napůl, něco spíš na tu menší půlku. A co jsem uměla na větší půlku, to se mi z hlavy vypařilo do pryč.

Ani vařit, ani kreslit, ani nejsem kreativní. A psát už vůbec ne.

Ale jak to ostatní dělají, určitě nesedí na gauči a nečekají, až jim nějaký nápad spadne z nebe, nebo snad jo? V tom případě mám špatný gauč.

I tak mi přijde, že pořád jenom na něco čekám. Už mi není osmnáct. A život už nikdy nebude tak pohodový, jaký byl tenkrát. Vlastně, u mě byl všechno možné, jen ne pohodový. Ale i ty starosti byly jiné, než jsou teď. A já už nechci jen ráno vstát a večer si lehnout do postele s tím, že je za mnou další den. Musím najít něco, co mě bude bavit a co mě bude naplňovat. A už to nejsou tak triviální věci, jako čtení knih, sázení kytek nebo žehlení prádla.

Hned dopoledne jsem vyrazila s dcerou a její motorkou nasát první jarní smogovzdoušek. Náááádhera, úplně mě to nakoplo, zlepšilo náladu a hned je mi líp a můžu se pustit do menšího jarního úklidu, ten větší teprve přijde.

Venku, tedy, nevím, jak u vás, ale u nás od samého rána svítí sluníčko, olizuje všechno v dosahu svými kupodivu teplými paprsky a venku je nádherně. Už celé měsíce jsem tak nádherné počasí venku neviděla, vy, pokud jste v nějakých teplých krajinách nebo v mimosmogovém prostředí, tohle určitě znáte častěji. My bohužel takové štěstí na tom našem severu nemáme. Když už je všude pěkně, u nás není přes smog vidět ani kousek sluníčka. Spíš se k nám přes ten smog ani nedostane.

Ale teď už zase přijde to lepší období roku - jaro a léto. Už se nemůžu dočkat, až vyrazíme na nějaký pořádný výlet. A nebudu s sebou muset tahat půl skříně náhradního oblečení pro dceru. Ať už jde kamkoliv, v čemkoliv a jakoukoliv cestou, vždycky je od hlavy až k patě od bláta, listí, trávy a dalších přírodních bordelů, které mi pak roznáší po celém baráku.

I dneska se vrátila v takovém stavu, že bych ji nejraději postavila do vany a svlíkala a zouvala ji tam.

No je to fakt zlatíčko. A teď už musím jít uklidit ten bordýlek po ní :).

A večer s holkama na pivo, neskutečně se těším :).

Pěknou slunečnou sobotu všem :).

Tak nějak postupně se mi všichni kamarádi i lepší známí stěhují do pryč. Zatím tedy vede Anglie, tam jich je nejvíc, pak tedy v rámci republiky další větší i menší města. Chápu, že všichni chtějí utéct z toho děsného MS kraje, ale proč utíkají beze mě? Mě se doposud (ne)povedly dva pokusy. Vlastně dva a půl, ten třetí nakonec do týdne ztroskotal, Praha není pro mě. Ale stejně jsem se nakonec vždycky vrátila. A víte jak jsem se vrátila? Potupně sama. A sama jsem zůstala. Musela jsem si hledat nové přátele, nové lidi, nové kontakty. Ten poslední návrat, v těhotenství, ten byl nejhorší. A to málo, co by mi tady zůstalo se rozuteklo po vysokých školách. A když už se někdo vrátí a já si myslím, jak to nebude super, že budem častěji spolu, jen tak, bez předchozího varování, si pověsí na fb info o tom, že je v sobotu (jo! Tuto!) rozlučková párty a odjíždí do pryč. Roky jsme byly nejlepší kamarádky a pak tohle. Nezastírám, mrzí mě to. Hodně mě to mrzí.

Tak jsem jí hned volala, jestli to je nějaká sranda a ona že prý ne, že mi to určitě říkala.

Myslíte, že bych si to nepamatovala? Kdyby mi to skutečně říkala? Tss!

Tak tedy, i když nemám v sobotu hlídání, sbalím si dítě a vyrážím na rozlučkovou párty. I s dítětem.

Ano! Jsem špatná matka! Tohle ovšem propásnout nemůžu.

A sere mě!

/Jo, mimochodem, jedno z nejpoužívanějších nových slov mojí dcery je momentálně neser... A používá ho dobře! Pokaždé, když po ní něco chci, řekne mi neser.

"Neser" Tak to jen tak na okraj, pro zasmání. Ještě nemá ani dva roky a už mluví jako dlaždič... A přitom já nejsem sprostá! Jen to Neser mě! mi občas uteče..../

Včera porodila další spolužačka ze střední školy, tak to už máme ve třídě děti tři. Samozřejmě, že jako první matka jsem byla já v čerstvých jednadvaceti letech. Druhé dítě je jen o tři měsíce mladší, než to moje. A to nově narozené, co má jméno po zpěvákovi z jedné německé metalové kapely, to je o dva roky mladší než obě už narozené děti.

Nejsme spolu v kontaktu, dokonce se ani nezdravíme. Na srazu jsme dělaly, jako, že se nevidíme. V čem je problém? Vlastně ani už přesně nevím. Asi jsme nikdy nebyly opravdové kamarádky. Pět let na základní škole mi ubližovala. Na střední škole jsme byly kamarádky. Když jsem začala pít, hrozně to odsuzovala. Do té doby, než začala i ona. Když jsem začala kouřit, odsuzovala to. Do té doby, než začala i ona. Když jsem začala hulit, odsuzovala to. Taky samozřejmě přestala, až začala i ona. Ve všem byla oproti mě trochu opožděná. Teď už to byl jeden trip za druhým, koule a další mňamky. A taky se mi vysmála, že mám dítě s feťákem, to by se JÍ nikdy stát nemohlo. A bum ho! Stejně tak kupovat nošené věci pro dítě, to by nikdy neudělala. Výsledek je všem zcela jasný... Nemá ani kousek nového oblečení pro dítě. Prolezla všechny sekáče.

A je to dost divná představa, že zrovna ona má dítě.

Taky samozřejmě říkala, že do dospělosti bude mít kluk zakázaný počítač a televizi. Takže, opravdu, je praštěná!

Poslední týdny na ní docela dost myslím. Vždycky, když je v mém okolí někdo těhotný a má okolo termínu, dokonce se mi o něm zdá.

A o téhle spolužačce se mi zdálo, že jsem ji potkala u nás před Velkým obchodem. Vystoupila z hrozně drahého auta a byla moc hubená a krásná. A hrozně mě to naštvalo. Jooo, tohle by mě vlastně asi fakt naštvalo. Vždycky jsme spolu svým způsobem soutěžily a vždycky jsme na tom byly tak nějak stejně, ať už se to týká čehokoliv.

Jen je to divné.

Tolik let jsme byly aspoň kamarádky a teď nás nespojily ani děti, pak to tedy smysl nemělo.

Aspoň teď to tak vidím.

Dneska ráno jsem asi vstala fakt blbě. Celý den se mi vůbec nic nedaří a všechno, na co šáhnu, to zkazím. Už mě to skutečně vytáčí. A jestli zítra po ránu nezaznamenám ani pohyb peněz na účtu, už to bude fakt kritické. Asi mi zamrzl mozek. Jiné vysvětlení nemám. Venku je momentálně -17 stupňů a to asi nefunguju.

Nabídla jsem se tátovi, že mu pomůžu zpracovávat hlášení do evidence na internetu. A tak jsem si několik hodin vypisovala nesmyslné čísla do jejich databáze a před hodinou mi táta poslal mejl, jak jsem mu "pomohla". U firmy, která ty odpady nejvíce otáčí jsem zadala úplně špatnou adresu. Tedy, ne zas tak špatnou, jen jsem místo písmene N napsala R v názvu ulice. Tak to jsem fakt blbá a stydím se. Jo, jde to vidět. Třídní nám vždycky říkala "ukaž, jak se stydíš." Tak se opravdu viditelně stydím.

Navíc mám spoustu rozdělané práce a ze všeho udělám jen kousek a dělám zase něco jiného. Nafackovala bych si za to.

Takže pořád stejně nezodpovědná?

Neskutečné!

Do ničeho se mi ve výsledku nechce.

A největší průser nastane v úterý, když se neukážu u doktora, kam jsem se KONEČNĚ od srpna odhodlala objednat. A jediný člověk, který mi může pohlídat tu malou tyranku je moje babi a té jsem musela říct, že jdu na sociálku. Ve 14 hodin odpoledne? Která sociálka že to má otevřeno? Nemůžu jí říct, že jdu ke gynekologovi, i když to jsou jenom blbé testy na rakovinu děložního čípku. Zase by vyšilovala, že tam jdu, protože jsem zase těhotná. Už to stihla zavolat mámě, tak se akorát do té hloupé lži zamotávám víc a víc a nakonec to stejně praskne. A babi bude zase oplakávat "nechtěné těhotenství", vlastně neexistující těhotenství.

To je stejné jako s její pomocí. Je přesvědčená o tom, že mi musí pomáhat, tak obden chodí ke mě na návštěvu s nákupem a nikdy se neohlásí. Stejně si myslím, že to je jenom "kontrola" a že se od mých třinácti let, kdy mě měla hlídat, když byli naši pryč, abych si doma nedělala mejdany, stejně nic nezměnilo. A kontroluje mě pořád.

Jak takhle můžu mít svůj život? Jak se mám naučit, postarat se sama o sebe, když mám stejně pořád někoho za zadkem... Kdyby náhodou?

Stejně tak mě přišla navštívit v pátek, kdy jsem měla dopoledne na oběd a na naučení tancování mého, hmm, asi tedy kamaráda? Jdu s ním tento pátek opět na ples, a je to pro mě opravdu důležitý ples a on neumí tancovat. Cvičili jsme walz, valčík a cha chu. Obešlo se to sice bez přednášky, ale hned volala mamce, že u mě doma byl nějaký cizí pán. Ale že neví, kdo to je, neboť jí nebyl představen. No, když jsem jí šla otevřít a viděla v předsíni pánské boty, jen tak, zřejmě mezi řečí, jsem se jí zmínila, že tady mám kamaráda, se kterým se učím tancovat. No, nečekala jsem jí, tak co?

Pche! Fakt hloupá situace.

Nebo by to bylo lepší takhle? : "Babi, tohle je můj kamarád. Ne, my spolu nechodíme. Neboj! Není to můj přítel. My spolu jenom chodíme na plesy, na kafe a spíme spolu. Jinak se neboj."

Zejména proto by ji dost znepokojilo, kdybych jí řekla, že jdu ke gynekologovi. Tak je lepší mlčet, nemyslíte?

Poslední dobou se mi sice psát chce, ale vždycky v nějakou nevhodnou dobu. Zejména v takovou, kdy se k počítači nedostanu a pak to stejně zapomenu nebo z těch zbytků už nejsem schopná stvořit článek a nebo se mi prostě nechce. Ale mám se dobře. Neskutečně dobře.

Sobotní ples jsem si užila nadmíru dobře i přesto, že se na mě moje tři kamarádky s jejich partnery vykašlaly. Mělo nás tam tedy být víc než jen dva. A nakonec jsme se vecpali ke stolu mých známých a zábava se rozjela. Baví mě pozorovat, jak se většina sálu na začátku plesu stydí jít tancovat. Jo, já bych šla, kdybych měla tanečníka. Ten můj tanečník moc tančit neumí, ale já ho to naučím. Vlastně, s přibývajícím alkoholem se to tancovalo líp a líp. Kapela byla srandovně boží. Starý pán klávesista, co pořád juchal a mladičká zpěvačka. Ale dohromady to byla hodně dobrá dvojka.

Vzhledem k těm vypitým celkem pěti lahvím vína (samozřejmě napůl) mám většinu plesu v mlze. Ale na zemi jsem skončila jen jednou! A paradoxně jako zcela střízlivá, uklouzla jsem na vylitém pití. Konalo se samozřejmě nějaké pseudo pogo. Spíš jsem tam jen v té opilosti poskakovala jako koza bez bot. Ty se mi někde ztratily, nepamatuju si, že jsem si je zouvala, ale domů jsem je donesla! V tombole jsem vyhrála kýbl s hadrama, štětkou na záchod (no nekecám! Fakt!) a umělou krásnou kytkou.

Domů jsme odcházeli asi ve čtyři, což je zvláštní. Nevím, kde jsme se v té kose hodinu motali. Sál je asi 300 m od domu! A pak mám zase nějaké okno, i když už jsem doma nic nepila, ale to je poměrně nepodstatné :D.

Ovšem dvě hodiny spánku je zoufale málo, celý den jsem se motala, zřejmě ještě trochu opilá a poprvé jsem si dítě mohla vyzvednout až odpoledne, tedy když jsem přišla k našim na oběd.

A naši se mě ani nezeptali, jak to rádi dělají, tak jak to sakra zase s tím klukem mám. Jejich dotazy jsou mi fakt nepříjemné, ale vím, že brzo taky přijdou. A stejně nevím, co jim mám říct. Připadám si jako by mi bylo tak o deset let méně, když s nimi vedu takovou debatu.

Ale už jsme se domluvili na další ples. Tentokrát vybírá on. A ještě předtím jsem mu slíbila, že ho naučím tančit. Tak to jsem zvědavá, jak to dopadne :D. Z tanečních si pamatuju už jen ty základní tance a základní kroky. Žádné otočky, vývrtky a zátočky. Vzhledem k tomu, že jsem většinu lekcí v tanečních propila, umím toho ještě poměrně dost :D!.

Proč se mi musíš připomínat i ve snu? Už na tebe nechci myslet, už nechci vzpomínat, jaké to s tebou bylo někdy i krásné. Někdy špatné. Ve skutečnosti vlastně vždycky jen špatné, i když se mi to zdálo krásné. Nemělo to tak být. Já tě milovala, byla jsi moje jediná kamarádka. I přesto, že jsi mě několikrát zradila. Nepřipouštěla jsem si tehdy, že to někdy skončí. Ale skončilo. Vlastně jsem to měla čekat. Nic netrvá věčně a vztah s tebou by byl bouřlivý a krátký i tak.

Když jsem tě viděla poprvé, bála jsem se tě. Bylo mi špatně od žaludku jen co jsem tě viděla blíž, ale tak strašně moc jsem s tebou chtěla kamarádit, že jsme několik let kamarádky opravdu byly. Moc dobře si pamatuju naše první setkání, i ta další po něm. Ta důležitá. Hlavně u nádraží jsme se často potkávaly. Ani nevím proč tam, ale okolo nádraží ty vzpomínky na tebe jsou pořád hodně čerstvé.

Naše poslední setkání si pamatuju. Bylo to na konci října 2009. Plakala jsem. Věděla jsem, že se vidíme naposled. Byla jsem ráda, že už se s tebou neuvidím, že naše přátelství končí. I tak musíš uznat, že jsme spolu vydržely dlouho.

Jestli toho vztahu lituju? Asi ano. Ale nic s tím neudělám. Stalo se to, těch pár let nám nikdo nevymaže a já můžu další roky a i desetiletí dělat, že se to nestalo. Nemusí to už nikdo jiný kromě nás vědět, ale asi jsem tě opravdu milovala a často mi chybíš.

Ale nechci už na tebe myslet. Dnes v noci se mi o tobě zdálo. Byla jsi taková, jako dřív, jako jsem tě znala. A byla jsi tam sama. Čárkovaná.

Bylo to krásné, ale jedno to pokazilo. Ty jsi měla sloužit mě a ne já tobě až do konce života.

Poslední dny mám v sobě spoustu toho, co se dá zhňácat leda tak do jednoho velkého nic. Ať už se to snažím brát pozitivně (nic necítím) nebo negativně (nic mě nezajímá), pořád je to prostě jenom nic.

Klidně bych dokázala celé hodiny jen tak sedět a upřeně koukat na díru ve zdi, na slovo LEDEN v kalendáři nebo světýlko ze zapnutých bedýnek. A nemyslet. Dokonce i když jsem s mámou na nákupu, první hodinu trávíme v Lindexu a druhou v botách, musím pak jít načerpat energii jinam. Do knih. A teď čerpám energii leda děláním toho nic. A stejně toho moc nenačerpám.

Cítím se jako špatná matka (řvu na dceru, když dneska ve vteřině, kdy jsem si na talíř dávala jídlo pro sebe, to její rozpatlala po černém gauči a zalila to čajem), špatná dcera (že nejsem schopná jít ani na přijímačky na školu, a nepůjdu tam, už jsem to vzdala. Takže si letošek opět škrtám v kalendáři jako ROK NÁSTUPU) a jako špatný člověk (co když jsem nespravedlivě naštvaná na toho kreténa, s kým jsem jen tak náhodou otěhotněla? Co když je to moje chyba, že on selhal jako otec i partner?).

A taky se cítím špatně už jen proto, že se cítím špatně.

Už pět nocí ležím na posteli a koukám do okna. Toť vše. Klidně celé hodiny. Nedokážu usnout a sotva usnu, už vstávám. A ještě k tomu zcela dobrovolně. Dokonce se poslední dny burcuju k dost velkým fyzickým výkonům = nezhnijem, protože uklízím. A tak jsem včera dokonale vydrhla onen dnes v poledne zaprasený černý gauč, abych ho dneska mohla drhnout znova.

Psala bych dál, ale gauč čeká. Ještě spousta práce mě dneska čeká.

Věříte horoskopům? Jistě, těm v Blesku asi věří málokdo. Vlastně, zprávám v Blesku obecně věří málokdo, i tak pár lidí, kteří si ho kupují, znám. A pak tedy jakým horoskopům se dá věřit? Které jsou skutečně ověřené a které si někdo vycucal z prstu? Vzhledek k tomu, kolik si tihle experti inkasují, je to dost zajímavý byznys.

Mám kamarádku, která je schopná, co schopná, ochotná vrážet do těhle pitomin obrovské sumy peněz. Když jsme před pár dny u ní doma popíjely víno a naše holky se praly, hrdě mi oznámila, že nechala dceři zpracovat kompletní hvězdný profil. Takže už ví, jak jí má vychovávat, aby jí vychovala správně. Málem mi vypadla sklenička vína z ruky. Je to inteligentní paní a vlastně, vůbec bych do ní neřekla, že věří takovým blbostem, jako je horoskop. Ale prý ne, ten, co si nechala udělat je "skutečný". Zpracovaný podle opravdových údajů o narození dítěte. Tak jsem si sedla a listovala onou brožurkou. Pěkně je zpracovaná, to tedy jo, ale informace, které obsahuje by se klidně vešly na jednu stranu. Pokračovala s tím, že si zaplatila i konzultaci po telefonu s astroložkou. Tak jsem jí velkoryse nabídla, že až bude mít zase potřebu utratit nějakou podobně vysokou (tedy, já jsem skromná, i nižší) sumu za něco takového, ujmu se toho já a ty peníze utratím líp. Myslím, že jsem jí urazila a raději jsem převedla řeč na něco jiného.

Jí to ale zřejmě pořád vrtalo hlavou a chtěla mi ukázat, že si to můžu na internetu nechat vygenerovat i zdarma. Já jsem Čech, chci všechno zdarma, tak jsem tedy svolila a nadiktovala jí moje údaje o narození. A byla jsem docela překvapená, kolik pravdivých, nebo náhodně pravdivých informací se mi ukázalo. Jak se ráda obklopuju luxusem, ale zbytečně neutrácím, jak odkládám návštěvy doktorů, jak zajídám všechny problémy, hlavně ty finanční, jak nesnáším daný režim, ale bez něj nemůžu žít, jak neumím pracovat se stresem atd.

Takže, jak to tedy je? Jak zjistím, jestli je to pravdivé, nebo ne?

Pff, naštvalo mě to, když jsem zjistila, že ty informace sedí.

Moje máma se čas od času baví tím, že předčítá posluchačům jejich horoskop ze Seznamu. Kdykoliv dojde k býkovi, mávne rukou směrem ke mě se slovy: "Tobě to číst ani nemusím, beztak že máš zase odpočívat!" A všichni se tomu zasmějem, když přečte horoskop býků s tím, že mají dnes odpočívat, nebo že se nemají pouštět do těžkých úkolů. Jaká náhoda, že to je tak podobné skoro denně!

Dnes mi tedy radí, že se mám vyhnout práci v domácnosti. A to jsem zrovna chtěla vyměnit asi po týdnu žárovku v lampičce u postele. Minulý týden jsem ovšem v této oblasti byla velmi plodná! Opravila jsem rozbitý Ikea pojezd šuplíku, do kterého mi dcera sedla a svými 13ti kily ho vylomila. Ano, opravila, a to, že jsem ho slepila lepící páskou, o tom budeme mlčet, ano?

Ale taky mám být prý fyzicky aktivní. Uf, zrovna v sobotu se mi fakt nechce! A vidíte, já, jakožto býk, opravdu musím hodně odpočívat :D!

No a nakonec, budu se "těšit partnerova zájmu". Ale co to má sakra znamenat, to vůbec netuším!

Půl života jsem se smála těm, kterým říkám tragédi. A pak jsem se jím sama stala. Jsem stoprocentní tragéd. Mám dítě s feťákem, nemám přátele, nemám přítele, nemám manžela, nemám ani nikoho, kdo by se obětoval se mnou jít tancovat na mou oblíbenou písničku, nemám nikoho, kdo by se mnou šel na ples, nemám poslední dobou už zase ani chuť něco dělat. Naposled mě srazil na kolena ten pitomý pracovní pohovor. Neměla jsem tam ani jít, asi by mi bylo líp.

V pátek jsem byla na oslavě narozenin holky, kterou jsem vlastně viděla jen dvakrát v životě. Nikoho kromě jí a té, která nás seznámila, jsem tam neznala. A nikdo neměl ani chuť se se mnou seznámit. Tak jsem ze začátku z nervozity pila jedno pivo za druhým, moc kouřila a konejšila se tím, že až budou všichni opilí, sranda to bude. Ale, nestalo se tak a já ve tři ráno odcházela úplně poslední, v depresi, že se mnou ani nikdo nerozloučil a nechali mě tam samotnou, zaplatila jsem účet někomu naprosto cizímu, čímž jsem přišla o všechny peníze, které jsem tam měla a tak mi zbylo jen 50 Kč na taxíka. Ale o něco mě to obohatilo. Došlo mi, že tohle nejsou a nikdy ani kamarádi nebudou. Je to parta pubertálních holek, které dělaly, že zapomněly občanku, protože ne všem bylo osmnáct. A když ani ta, o které jsem si myslela, že je moje blízká kamarádka, se mnou odmítla jít tancovat, že to je trapné a řekla, že se mnou na ples nepůjde, protože se jí nechce a raději jsem se přilepila k partě padesátníků, kterým nepřipadalo trapné tancovat, v tu chvíli jsem pochopila, jak moc jsem tam omylem byla. Těšila jsem se na ty narozeniny celé dva týdny. Já do takové společnosti přece nepatřím. A nikdy patřit nebudu. Nejsem taková, jako ty ostatní holky. Nejpiju sirupy proti kašli, netancuju na kůl hity, nepištím u každé "dobré" písničky a nechodím v blýskavém oblečení. A nemám 50 kg i s postelí. Já budu vždycky patřit do toho rockového klubu, který, i když už tam dneska nechodím, mám pořád stejně ráda. A nikdy nepřestanu. Tam já patřím o moc víc. A cítím se tam dobře i bez toho, abych vypila deset piv.

A že mi ráno bylo zle. Dokonce mi nebylo v noci vydáno ani dítě, naši si ji pro jistotu nechali až do rána. No, já musela vypadat...

A teď už si na nic nebudu hrát. Nebudu se tvářit jako někdo, kdo nejsem. A nebudu už předstírat, že jsem jako oni. Nejsem a nikdy nebudu. Už bych, sakra, měla zase být sama sebou.

A 4.února jdu na ples. S mým možná už zase budoucím přítelem.

Protože, přiznávám, i v tom vztahu jsem si hrála na něco, co nejsem.

Tak uvidíme...

V polovině října roku 2009 jsem se rozhodla, že (tehdy) TO dítě pro mě bude už navždy středem vesmíru. Na prvním místě. První místo tehdy zabírala úplně jiná věc a tu jsem odsunula do žebříčku "nežádoucí". A tak se taky stalo. V květnu roku 2010 se z prvního místa stalo to jediné místo v žebříčku priorit. Ale jak jde čas dál, chtěla bych zařadit do žebříčku i další místa. Vlastně jde dál jak čas, tak i já. Po těch letech, co jsem stála nehybně na místě, nebo se příležitostně propadala do bláta pode mnou, je to dost razantní změna.

Ale pomalu bych ráda i něco víc. Už se cítím dost silná na to, abych zvládala unést větší zodpovědnost. Tedy, starost o dítě je ta největší zodpovědnost, jakou jsem kdy mohla dostat. O tom není pochyb, ale i tak mi to přijde tak nějak málo. A tak pořád hledám, co by mě mohlo posunout vpřed a výš. A tak mám někdy pocit, že ji zanedbávám. Že už nejsem stoprocentní matka na plný úvazek a pak z toho mám výčitky svědomí. Už nejsem taková, jako na začátku. Už ví, jak chutná čokoláda nebo guláš. Už docela často mávnu rukou i nad tím, jak vidím některé matky s novorozencem v nepolohovatelném golfáku. Dřív mě to dohánělo k šílenství a měla jsem chuť si s tou matkou pohovořit o nezodpovědnosti. Čím se to stalo?

Potřebuju už nějakou změnu. Už pár měsíců nekojím, tak si můžu dovolit někam večer vypadnout. Ale neděje se to tak často, jako bych si přála. A ani z toho nemám takový požitek, jak bych si přála. Vlastně mě to poměrně vyčerpává. Celou dobu, co sedím s přáteli u piva nebo u večeře v restauraci, myslím jen na to, jestli dcera je v pořádku, jestli dostala na spaní mléko, nebo jestli jí nedávají jíst nevhodné věci. A tak se tím v duchu užírám, že jsem stejně i po dobu mých "vycházek" s ní doma.

Mám za sebou několik krutých nocí a dnů s dcerou ve vysokých horečkách ze zánětu středního ucha a nějaké virózy do toho. Pořád tak zoufale plakala a zlobila se, že jsem nevěděla, jak jí pomoct. Dokonce i když byla malinkatá a trápily ji takové ty miminkovské problémy jako bublinky v bříšku, nebyla jsem tak zoufalá. A jako naschvál, pokaždé to ze mě vycítí a pláče ještě víc. Dva dny už je bez teplot, ale i tak je děsně protivná. A vzteká se i kvůli takovým věcem, jako že snědla celého Pribiňáčka a že ho více není. Nebo že ji krmím moc pomalu. Někdy mě to její bezdůvodné řvaní natolik vytočí, že se raději jdu zavřít do jiné místnosti. Opřu se o dveře a brečím. Ale nevím, do háje, proč. Jestli proto, že si nevím rady, že nevím, jak jí pomoct, nebo oplakávám můj život plný samoty a stereotypu. Pak mi ještě několikrát poblinká čerstvě povlečenou postel a já to trpělivě opět převleču. Dnes opět spíme na gauči. Už se mi nechtěla znova postel převlíkat. Pořád jen peru a žehlím. Naštěstí je to jedna z mála činností, které mě uklidňují a baví. Usne po 22. hodině a já jsem tak vyplivnutá, že když se konečně dostanu k počítači, jen zbytečně hledím do obrazovky a už ani nemyslím. A v tom nejhorším zlobení si vzpomenu na nedávná slova mojí třídní z gymplu, o tom, jak mám nejhorší období v životě dítěte za sebou...

Byla jsem na historicky prvním opravdovém pracovním pohovoru. Ano, vydala jsem ze sebe maximum, co jsem mohla. Ale moje maximum bylo pro potencionálního namyšleného zaměstnavatele asi minimum, a přijal někoho jiného. Vlastně, to místo bylo už předem dané. Tohle jednání nechápu. Proč tedy dával naději nám ostatním, kteří celé dopoledne strávili nesmyslným testem, prezentací a ústním pohovorem? Zase mi to srazilo sebevědomí na bod nula. Vlastně spíš už jsem zase pod nulou. Poslední dny se opravdu cítím dost vyčerpaná, až přečerpaná. Den před pohovorem jsem si dokonce myslela, že se mi uleví, když budu vědět, že mě nepřijali. Ale ne! Neulevilo se mi. Ani náhodou. Tak moc jsem o tu práci stála, že mě to srazilo k zemi natolik, že jsem neměla vůbec chuť nic se sebou dělat.

A ani ty následné nákupy, na které mě vytáhla máma, mi radost neudělaly. Sice jsem si nakoupila netopýří rozevlátou halenku na ples, růžové triko a černou sukni, z čehož bych normálně byla nadšená, ale nepotěšilo mě to. Já chtěla práci a ne oblečení!

A když už jsme u toho plesu... Nemám tam s kým jít. Nikomu se nechce. Chtěla jsem tam vytáhnout pár přátel a párů, partnera jsem vůbec neřešila. Toho stejně nemám. Tak jsem si zařídila bejbysiting a k ničemu to není.

A začínám se učit na přijímačky do školy. Když nemůžu být knihovnice, budu pracovat s lidmi jinak. Budu jim pomáhat, a doufám, že v oboru, který sama zvládám. Udělám to pro Ondru, kterému jsem pomoct nestihla a pro Terku a snad i další, kterým jsem pomoct dokázala. Aby jich bylo ještě víc. A doufám, že nakonec nezjistím, stejně jako před lety můj taťka, že ta práce je vlastně úplně jiná, než kterou chtěl dělat.

Viděli jste Vratné lahve? Pamatujete si tu scénu, když pan Svěrák říká manželce, že je "Vítací typ"? Tak já jsem "Chystací typ." Stojím si tak venku a kouřím a říkám si... Hmm, měla bych uklidit tu motorku a tatrovku, když si s tím teď nebudeme hrát. Nebo Měla bych si uspořádat tu velkou bílou skříň na chodbě, co vypadá jako skříň na léky v ordinaci. A pak taky Zítra přijdou na návštěvu ti a ti, měla bych vytřít. A celkem často to je fráze jako ...Už je velká, měla bych ji odnaučit na dudlík. Ve dvou letech nebude tak roztomilá s dudlíkem, jako v půl roce.

Pořád se jenom na něco chystám. Něco si plánuju. A většinou jsou to věci, do kterých se mi vůbec nechce.

Včera, když jsem byla hodně naštvaná jsem se vyhecovala k maximálnímu výkonu. Celé odpoledne jsem uklízela. A uklízela a uklízela. Sklidila jsem celé Vánoce do jedné docela malé krabice s nápisem Vánoce, stejně jako loni jsem ji oblepila lepící páskou a vrátila na místo do skříně (jo, do té, co vypadá jako na léky). Uklidila jsem stromeček. A řekla Vánocům pápá. A všechno vytáhnu zase příští rok a budu si, stejně jako letos, říkat, že jsem to loni tak krásně do té krabice naskládala, že se mi to ani nechce vytahovat. Ovšem jen v případě, že nějaké další Vánoce zase budou, když je teda v plánu konec světa v prosinci. A že si vybrali zrovna tak pěkné datum jako 12.12.2012, v tom bude nějaká finta!

Parním čističem jsem odpařila bordel na kuchyňské lince a začala jsem si pročítat mou první kuchařku, kterou mi přinesl Ježíšek. Božská kniha! S tou se snad naučím i vařit. A pak jsem si pustila Zoufalce a otevřela tento rok první víno. Vypila jsem jednu skleničku a tím pohoda skončila. A úklid začal na novo. A celou noc jsem podávala dceři do pusy dudlík a stejně byla celou noc nespokojená. Nechce se mi věřit tomu, že jí zase rostou zuby. A to jich už má tolik! A to jich má už šestnáct. Šestnáckrát několikadenní teror. A jakmile přejdou zuby, bude to zase něco jiného. Tak dlouho jsem se jí chystala koupit speciální kartáček na dásně, který se používá, než vyleze první zub, až teda vylezl. Ale... chystala jsem se.

Momentálně se chystám na ples. Ale nevím na jaký a nevím s kým. Nejde mi ani tak o tanečního partnera, který je ovšem dost důležitý, jako o partu, se kterou bych šla. Na plese jsem zatím byla jen jednou a dopadlo to tak katastrofálně, že nevěřím, že by to někdy mohlo dopadnout ještě hůř.

Taky se už poměrně dlouho chystám nabarvit si zase vlasy. I přes protesty mojí mámy, že s tmavou barvou budu vypadat staře jsem si koupila zase tmavou barvu. Černou už tedy ne, tu jsem měla jen jednou a už nikdy! Jo, chystám se. Už pár týdnů se chystám.

Taky se chystám tento rok udělat nějakou zásadní věc, ať už to bude cokoliv. Ale hlavně, ať je to něco pozitivního. Nechystám se začít poslouchat hip hop nebo začít běhat, ale něco bych udělat měla.

Chystala jsem se docela dlouho zavolat mojí kadeřnici a objednat se, až jsem včera ráno vzala nůžky a ostříhala jsem se sama. Nemám strach, že by to vypadalo blbě, vždyť to jsou jenom vlasy a zase dorostou. Ale ono to vypadá fakt dobře. Sice to moje kadeřnice umí fakt líp, ale jako dočasné řešení to postačí.

A taky se chystám už dlouhé měsíce doplnit dceři knihu "Mých pět let". Napřed jsem se dlouho odhodlávala do té knihy něco napsat, protože do knih se nepíše. Stálo mě to hodně úsilí, vyplnit jméno a příjmení, popřípadě rodinné poměry a nakonec se mi povedlo nalepit tam i pár fotek. Ale dál jsem jaksi nedošla.

Taky jsem se k prvním Vánocům (ano! čtete správně, k předloňským Vánocům) udělat dceři album s fotkama za první rok. Taky jsem se to chystala udělat k druhým Vánocům a mám pocit, že se to budu chystat udělat i k těm třetím Vánocům.

A nakonec, tak dlouho jsem se chystala jít studovat vysokou, až jsem s chystáním včera praštila a vzdala to.

Nemám pevnou vůli, i když by to mělo vypadat, že ji mám, ale prostě ji nemám.

Dneska dopoledne jsme vyjeli na den otevřených dveří Ostravské univerzity. A jak jsme se jako obvykle v autě s mojí příšernou sestrou hádaly, rozhodla jsem se, že do školy nepůjdu. Že na všechno seru a je mi to fuk. Takže je to zase tady. Ale do práce jít chci. Jen ta škola mě neláká. Pořád školu stejně nesnáším, jako tehdy, kdy jsem celý čtvrťák chodila jen za školu. Nedokážu se učit. A co víc, nedokážu dělat něco, do čeho mě někdo tlačí. A se školou všichni počítají. Tak že by proto? Já se zase v sobě nevyznám. Debilní puberta!!! Nebo kdo ví, co to je.

Mám pocit, že poslední roky všechno jen tak nějak plynulo okolo mě a já zůstala na místě. Jako by mě zavřeli za nějaké pořádně tlusté a neprůhledné sklo. Najednou zjišťuju, kolik je okolo mě novinek. Kolik spolužáků už jsou bakaláři, kolik jich úspěšně pokračuje v magisterském studiu, kolik jich je úspěšných (máme tam hudebníka, dva skoro-architekty, kluka, co vlastní vinotéku a další úspěšňáky). Taky objevuju, že už nikdo nepoužívá stolní počítač, všude se to hemží noutbůkama, všichni mají lcd monitory (ne, nepletu si to s lsd, ale o tom vím o dost víc). Každý má dotykový mobilní telefon. A kdo nemá, ten jen čumí (jako třeba já). O téhle vymoženosti jsem byla informována na srazu ze střední a s údivem jsem na to koukala. Když se o nich poprvé začalo před pár lety mluvit, já jsem jen mávla rukou a pomyslela jsem si, že to stejně rychle, jak to přišlo, zase odejde. A ono nic! Je to tady pořád a je jich víc a víc. A já nic! A to už ani nemluvím o tom, že mám pořád ještě v šuplíku discman a hory, kupy, stovky cédéček. Sice doškrábaných do mrtva, ale mám! A co teď s nimi? Když je nemám kde přehrát, když mi discman nefunguje a buďte rádi, že jste neviděli můj disketový počítač (pamatujete vůbec ještě diskety!?). Všichni mají empétrojky a ajpody. A já se těmhle věcem už roky vyhýbám. Ze začátku to byla moje dobře promyšlená póza, dnes je ta póza už leda tak dobře trapná. Nehledě na to, že tento článek vznikl pár minut na to, co jsem si vygooglila slovo "tablet", které v normálním hovoru použila moje máma a já nemám ani ponětí o čem to sakra zase mluví.

A že jsem se před pár lety smála mému dědečkovi, když jsem ho učila základy práce s počítačem, že se chtěl k ikonám modlit? Já bych raději měla mlčet. Za mě se musíte modlit vy, protože ty dvě malé holčičky, které měly za úkol se za mě modlit už jsou na tolik velké, že tomu nevěří a do kroužku na faru už dávno nechodí. A já se modlit neumím.

Ach, prosím, Bože, ať se už proberu, nejsem přece Šípková Růženka!

Zdravím vás poprvé v novém roce 2012. Tak co letos chci zvládnout? V prvé řadě se postarám o svoje zdraví. Zajdu si k obvodní udělat testy na cukrovku a štítnou žlázu, změřím si hodnoty kyseliny močové v krvi a začnu chodit do toho božího fitka nad pizzerkou.

Najdu si práci! Napíšu si novou verzi životopisu, ten dva roky starý je dost dlouho neaktualizovaný a zřejmě už ani není tak kůl, jako když jsem ho před čtyřmi lety napsala. Musím napsat motivační dopis pro knihovnu!

Budu dodržovat pořádek. S tím bojuju už roky. Dneska likviduju včeřejší blinkátka v posteli. Dcera se přejedla, splácala co našla včetně starého vánočního cukroví a pak vypila litr mlíka. Pořád to bylo jenom "mami tutu" a pak to letělo všechno ven. Tak jsem si řekla, že si teda pořádně uklidím i v ložnici. Už bylo na čase!

Pak chci letos nastoupit na VŠ, mimochodem, ještě jsem se nezačala učit a vůbec se mi do toho nechce! Ani trochu. V rychlosti jsem proletěla knihy, které jsou vypsané na stránkách školy a dost mě to vyděsilo a unudilo. Tím jsem skončila. Tak je třeba zase začít.

Chci si udělat řidičák, ale nejsem si jistá, že to letos zvládnu.

Naučit dceru na nočník! To se mi určitě podaří, o tom nepochybuju ani trochu, na rozdíl od těch ostatních :D.

Najdu nějakého šikovného pána, který mi vyrobí mou vysněnou podkrovní knihovnu. Sice mám knihovnu po mámě z jejího prvního bytu, ale jak to tak vypadá, mám tak pětkrát víc knih, než kdy ona měla a válí se všude po baráku na každé volné ploše. Asi jsem moc náročná a nikdo nic takového ještě nevymyslel.

Alespoň jednou vyrazím na ples a na alespoň jeden koncert. Loni to byly Hornické slavnosti ve dvou městech, letos bych chtěla jít na Fixu :).

A pak ještě milion dalších plánů, kterýma vás nebudu zatěžovat!

Letos poprvé jsem uvažovala nad takovou sračkou, jakou je Novoroční předsevzetí. Pff. Loni si podle nějakého pochybného výzkumu předsevzetí dalo 64% lidí. Z toho celých 54% lidí koncem ledna na předsevzetí kašle. A ten zbytek zřejmě začátkem února. Ale já chci.

Prostě chci zhubnout. Posledních pět let to u mě šlo nahoru a dolů plus mínus padesát kilo (!!!). Nejméně jsem skutečně měla něco málo pod 50 a nejvíce při porodu 99 kg. Trochu úlet, nemyslíte. Tak mi tedy na místě, kde mají ostatní břicho, teď visí cosi, co vypadá jako vak. Ano, malé klokáně by se tam určitě schovalo.

Moje spolužačka má kurz na jakési poradenství + je kulturistka. (Och, ty její vypracované nohy v sukni, na ten pohled nikdy nezapomenu.)

Takže, ta slečna mi vypracuje jídelníček, všechno to spolu probereme, já jí sepíšu poctivě co jsem za týden snědla. A nebudu kecat, slibuju! Kecala bych sobě a svojí peněžence, která vyplázne na tuhle srandu dva tisíce. Šest konzultačních hodin + cvičení.

Vzdát se toho, co na životě miluju, to bude opravdu další těžký krok. Miluju dobré jídlo a pití a poslední dny si ho vychutnávám taky o hodně víc, než jiné dny v roce. Protože jsou opravdu poslední. Ale, upřímně, objednávat si obden pizzu z pizzerky není zrovna ideální večerní zábava. Mnohem víc by mi prospělo, kdybych se k té restauraci prošla pěšky. Ano, těch cca sedm km by mi prospělo. A tak taky opět začínám vypadat poměrně těhotně. Břicho mám jak v osmém měsíci. A vlastně se celkem těším, až se budu trápit se shazováním. Bude to utrpení. Možná se tím trestám za to moje přežírání.

A cvičení? To jsem dělala naposled... nikdy. Fuj. Jen při představě tělocviku ve škole se mi obrací žaludek a začínám myslet na jídlo. Jako malá jsem chodila do baletu. Nenáviděla jsem to tam. Rok do plavání. A tím pokusy mých rodičů o to, aby mi zajistili dostatek pohybu, asi selhaly. Vzdali to se mnou. Přesto jsem vždycky měla normální postavu. Sice boky a prsa vždycky, ale jinak jsem byla normální. Nojo, jenže s každou další abstinencí jsem nabrala spoustu desítek kilo. S každou nepovedenou abstinencí to šlo zase dolů dvakrát tolik. A pořád dokola. A pak přišlo těhotenství. 31 kg nahoře. Začala jsem milovat jídlo, hlavně to nezdravé. Bývala jsem vegetarián, milovala ryby, veškerou zeleninu a rohlíky jsem nejedla. Teď bych spořádala i tři rohlíky na snídani. A zeleninu jsem téměř vynechala. Jím jí opravdu málo.

Dřív jsem si všechno tak nějak dětinsky přepočítávala na piva nebo na krabičky Startek. Dnes si to přepočítávám na jídlo.



Víte co je největší ironie? Že to fitko, kam budu chodit je nad tou mou oblíbenou pizzerií...

No to jsou tedy pěkné Vánoce a volno! Od 22. prosince dělím dny na ty, kdy piju a ty, kdy střízlivím. Ne tedy, že bych si to neužívala, taky jsem jen v takovém stavu, abych se dokázala v případě, že bude třeba postarat se o dítě.

Ovšem největší stav opilosti jsem si zajistila předevčírem na srazu z gymplu. Za večer jsem do sebe nalila prosím pěkných 4,5 litru piva. Byla jsem totiž příšerně nervózní. Bála jsem se jak na mě spolužáci budou regovat. Většina třídy si mě smazala z fb, nikdo kromě jedné (taky mamky) nekomunikuje. Takže ještě než dorazili první, měla jsem v sobě dvě piva. A nakonec... Ano, byli tam existence, které s nikým nemluvily, hlavně dvě dřív populární holky. Seděly a pořád si něco špitaly a pomlouvaly (jak jinak) okolí. Dokonce dorazila i naše třídní. Dala si jednu skleničku vína a šla domů. Škoda... moc jsem si s ní toho nestihla říct.

Ze začátku jsem seděla sama, občas prohodila pár slov s někým v okolí, ale s přibívajícími pivy jsem se rozmluvila. Sedla jsem si (a sakra zrovna na šesté kritické pivo!) k mé staré lásce. A začali jsme si povídat, jako by se nic nezměnilo. Jako by to všechno bylo jako dřív. A taky jsem mu řekla pár věcí, které se nikdy neměl dozvědět. Ale nemohla jsem mu říct, že mi chybí. Je to pravda. Byli jsme ještě i pak dlouhé roky hodně dobří kamarádi. A už nic? Musím s tím něco udělat.

Ve třídě už máme dvě děti a jednu těhotnou (tu pomlouvající). A zatím to na další přírůstky nevypadá. Celkem mě pobavil dotaz jednoho spolužáka: "No a na co to dítě jako je?" Co byste na to odpověděli? Nebo dotazy typu: kolik že ta tvoje dcera má? Pět nebo šest? /No jistě, měla jsem ji v patnácti a břicho jsem schovávala doma :D/

Okolo desáté hodiny večer se to začalo dost vylidňovat, abstinenti odešli. A zůstaly jsme tam my dvě matky a dalších pár klasických opilců. A šlo se na jídlo do hladáče. Jako dřív. Hlavně proto, že hospoda v jednáct zavírala.

Hned před hospodou jsem se smíchem skončila na zemi. Jo, ty vysoké boty nebyla nejlepší volba. Ale to ten večer rozhodně nebylo naposled, co jsem se někde vyvalila :D. Jsem pořád stejná. Aspoň opilá jsem pořád stejná.

Samozřejmě, že jsem se musela celá pokapat tatarkou a pak mi bylo z toho hamburgru pěkně zle, můj žlučník taková jídla nezná.

A když se rozhodovalo kolem půlnoci co dál, někteří se odpojili a šli domů a já zbyla jako obvykle jako jediná holka. Nemít vypito osm piv, rozhodně bych na to poslední nešla tam, kam jsem s davem odešla. V té hospodě jsem trávila celé dny spoustu let. Když jsem tam začala chodit ve třinácti, byla jsem tam nejmladší, všichni okolo mě měli dávno přes třicet a ti moji kamarádi vždycky víc, než já. Milovala jsem to tam. Jako doma. On to byl můj dřívější domov. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bych tam mohla chodit ještě v době, kdy už budu konečně opravdově dospělá.

Půl hodiny jsem stála u sloupu a křečovitě do něj zarývala prsty v obavě, co všechno jsem schopná udělat, když jsem opilá. Jako na povel mi nastartoval mozek a já začala myslet. Vybavily se mi všechny krizové plány. Coby kdyby. Bála jsem se. Hrozně jsem se bála, ale kluci slíbili, že mě podrží, že tam budou se mnou, že se nemusím bát. Ach. Nikdy se ke mě nikdo takhle ohleduplně nechoval. Vlastně, nikdy nikdo nechápal, že mi některé pro ostatní naprosto normální věci budou připadat tak hrozně těžké.

A tak jsem vešla dovnitř a nasála směs cigaretového a marihuanového kouře a věděla jsem, že mi to chybělo. Bože, jak moc jsem se od té doby změnila, ale v tu chvíli jsem to byla já. Celý večer jsem to byla já.

Taková, jaká jsem byla dřív.

Taková, jakou jsem se měla ráda.

Taková, jaké mi je nejlíp.

A věděla jsem, že mám doma dítě. Těšila jsem se za dcerou, ale chtěla jsem se ten večer pobavit s těmi, kteří mi jsou opravdu blízko. Za ty roky je ten sraz jako návrat mezi rodinu. Až se mi teď chce brečet, o co všechno jsem přišla těmi promarněnými roky. A oni mi snad odpustili.

Samozřejmě i na moje vyprávění došlo. Už dlouho mě nikdo s takovým zájmem neposlouchal. A já věřím, že i oni byli rádi, že mě mají zase zpátky.

Ale tentokrát jsem se omezila jen na jeden jediný soukromý dost velký úlet. Ale když se to někdo dozví, nebudu se za to stydět. Byla to sranda.

Těším se na další sraz a doufám, že bude stejně povedený jako tento!

A domů jsem došla s klukama o půl třetí. Cesta byla dlouhá, zvládla jsem docela vystřízlivět a ráda jsem si poslechla historky z cest, ať už těch fyzických nebo mezidimenzionálních mých dvou spolužáků.

A co dělám ostatní dny?

Nic.

Včera jsme hrály s holkama do půlnoci karty s historickýma nahatýma slečnama a popíjely, zatím, co nám děti spaly.

A dneska máme kindrpárty u nás spojenou s Ježíškem.

Zítra první volno a pak rovnou Silvestr. Ale ten bude klidný. Popijeme a po půlnoci to zabalíme!

Pěkný zbytek volna vám všem :*